09.05.2011 00:05

Úvod do psychlogie

Jazyk

Jazyk coby systém znaků sloužící dorozumívání a myšlení je zřejmě největší evoluční výhodou člověka ve srovnání s ostatními živočichy. Dorozumívání zahrnuje jednak porozumění tomu, co je sdělováno (tj. zvuky nebo psaná řeč jsou nejprve zpracovány senzorickým systémem, převedeny na vjemy, těmto vjemům se přiřadí slovní význam, který je nějak vyhodnocen), a pak také sdělování (vznikne záměr cosi sdělit, to se převede vět, slov, ... dále do zvuků nebo písemné podoby, která se realizuje už mimo mozek, ale je řízena odtud). Ve slovech, v jazyku také probíhá podstatná část lidského myšlení. Všichni u sebe můžeme vypozorovat tzv. vnitřní řeč, která se od hlasité řeči může dost lišit - bývá komplexnější, obsahuje mnoho zkratek a je pro každého jedince jiná.



Základní jednotkou mluvené řeči je foném (zvuk - to, co vznikne při vyslovení samotného písmena "s", "e" atp. - připomeňme si třeba i obtížný anglický foném "th"). U psané řeči je jednotkou grafém (písmeno). Nejmenší jednotka nesoucí význam se nazývá morfém (celé slovo nebo kořen slova). Jazykové jednotky lze mnoha způsoby kombinovat a vytvářet tak různě složitá sdělení. Aby v tom nebyl chaos, má každý jazyk určitou danou strukturu; jeho používání je regulováno obecnými pravidly, která při jejich respektování umožní porozumění mezi uživateli jazyka. Přirozeně se předpokládá, že je sdílen (alespoň do určité míry) význam znaků - slovo "strom" by mělo u každého uživatele češtiny vyvolat něco jako "kmen, listy/jehličí, zelený, kyslík, kořeny..." a ne "čtyři nohy, štěká, kouše, hlídá"; je zřejmé, že v takovém případě by snaha o porozumění vyšla naprázdno. Dále je třeba respektovat gramatická pravidla a syntax (způsob tvoření vět).


U zmíněného významu znaků se objevují dva důležité pojmy - konotát a denotát. Denotátem se myslí to, co dané slovo označuje (viz výše příklad se stromem) a co je výsledkem všeobecné shody. Konotativní význam je pak ryze subjektivní záležitost; jde o to, co v nás dané slovo vyvolá, jaké asociace se k němu váží (někomu slovo "Praha" připomene architekturu a divadlo, jinému zas stereotyp bezohledného pražského řidiče, dalšímu pak třeba příbuzné, kteří tam žijí).

Jak již bylo naznačeno, jazyk je úzce propojen s myšlením. O charakteru tohoto propojení se toho zatím mnoho neví, výzkum je víceméně na úrovni hypotéz (např. slavný behaviorista John Watson měl za to, že myšlení jsou vlastně jen subtilní pohyby hlasivek, tedy tiché mluvení). Je ale zřejmé, že jazyk umožňuje nejvyšší (nejvyšší v naší kultuře) formu myšlení - logické myšlení a myšlení v pojmech, a díky jazyku jsme schopni při minimální námaze sdělit a přijmout obrovské množství informací.


 

KOMUNIKACE 

 Skutečnost, že člověk žije ve společnosti jiných lidí, ba dokonce že je na ni v podstatě odkázán, ho předurčuje k tomu, aby se s nimi dorozumíval - komunikoval s nimi. Komunikují spolu i sociálně žijící zvířata - pomocí pachů, zvuků, gest, pohybových struktur...
Chaos, který by nastal, kdyby spolu jednotliví členové jakékoli společnosti nekomunikovali, si lze jen velmi těžko představit. Ostatně, ani si ho představovat nemusíme - takový živočišný druh, který by nebyl schopen dorozumívání, by pravděpodobně velmi brzy po svém vzniku vyhynul.



Předchozí odstavec je o komunikaci interpersonální - tedy s druhým(i); mluvíme ovšem také sami k sobě a pak se jedná o intrapersonální komunikaci.


V užším významu chápou lidé komunikaci jako slovní sdělování, ovšem rozsah celé problematiky je mnohem širší: Komunikujeme slovy, intonací, rychlostí mluvy, gesty, pohyby těla, očima, podáním ruky, svojí pozicí vůči druhému, tituly na vizitce, svojí postavou, úpravou zevnějšku, ... již pouhou svojí přítomností v "komunikačním prostoru" a dokonce i svojí nepřítomností. Jeden významný teoretik (a nepochybně i praktik) komunikace razil heslo: "Nelze nekomunikovat" (tzv. Watzlawickův axiom).Tím podle názoru některých odborníků de facto ztotožnil komunikaci s chováním - a že na tom něco bude, ilustruje výše uvedený výčet komunikačních možností. Možná lze jít ještě za chování - člověk totiž může komunikovat, aniž by se z hlediska příjemce svého sdělení jakkoli choval. Představme si situaci, že pan A. má smluvenou schůzku, ale nedorazí na ni. Zcela jistě tím panu B., který přišel a čeká na něj, cosi komunikuje, resp. B. to vnímá tak, že je mu něco komunikováno - pokud pana A. zná, tak ví, že třeba nemá ve zvyku bez omluvy porušit danou dohodu, a vsadí asi na nějaký mimořádný problém (nejede auto, je v bezvědomí nebo uvězněný v bance jako rukojmí); pokud pana A. nezná a má třeba špatné zkušenosti s včasností a seriózností druhých lidí, bude jej nejspíš podezírat právě z neserióznosti nebo přezírání. Každopádně - není přítomen, tím pádem se z hlediska pana B. nijak nechová a přece mu něco komunikuje.

Komunikace se podle užitého prostředku rozlišuje verbální a neverbální - neboli slova a všechno ostatní (viz příklady výše). Studium toho "všeho ostatního" je dnes velmi populární; svědčí o tom nepřeberné množství publikací o "řeči těla". Svými gesty, mimikou atd. můžeme svůj slovní projev zdůraznit, ilustrovat, ale též mu odporovat. Je dobré vědět, že je-li verbální složka sdělení v rozporu se složkou neverbální, věříme mnohem více tomu neverbálnímu sdělení. Máme na to, takříkajíc, nos - kolikrát sledujeme člověka, který nám něco říká a jasně cítíme, že lže, přestože tento dojem nemáme jak racionálně podložit.
Pravdivost slovního komunikování lze snižovat poměrně snadno. Je pravda, že je možné naučit se lhát i gesty, ale - je to velmi těžké a i trénovanému člověku se stává, že po pár minutách sklouzne zpět k "pravdivé" gestikulaci. O něco jednodušším způsobem, jak tento neúprosný fakt obejít, je buď gesta vůbec nedělat (což působí velmi nepřirozeně) nebo schovat co největší část těla - třeba sedět za stolem, pod který není vidět. Údajně nejméně lžou nohy, na druhou stranu se
ale "řeč nohou" také nejhůře interpretuje.
 

 Tohle je tak trochu cimrmanovský důkaz, že v případě nesouladu verbální a neverbální složky sdělení upřednostníme složku neverbální. Verbálně (nápis na ceduli) je nám komunikováno, že to vedle je klokan, ale neverbální část sdělení (obrázek zvířete) nám říká, že o klokana vskutku jít nemůže. Upřednostníme neverbální sdělení.

Jiné dělení komunikace je možné podle míry intencionality neboli záměrnosti - rozlišujeme komunikaci záměrnou (úmyslnou, intencionální) a nezáměrnou. Slovní komunikace bývá často záměrná, ale absolutně to neplatí - vezměme si třeba spontánní slovní reakci na silný úlek - pro tyto účely má každý člověk zcela individuální repertoár vyjádření. Převážně nezáměrná bývá komunikace neverbální, ale i tady existují výjimky - třeba zamávání jako pozdrav na dálku.

Komunikovat zdaleka neznamená pouze předávat informace - každé vyjádření je současně zprávou o osobě komunikujícího - jeho momentálním rozpoložení, postoji k diskutované problematice, o jeho vztahu ke svému komunikačnímu protějšku, ... a také signálem k nějaké akci.

V každém komunikačním aktu lze rozlišit tato stadia:

1. Mluvčí (komunikátor) se rozhodne něco sdělit, přičemž zváží, čeho chce dosáhnout, jak má sdělení působit na druhého
2. zakóduje to do určité formy (slovní, psané, pohybové);
3. pak proběhne samotné sdělení,
4. příjemce (komunikant) sdělení přijme a dekóduje
5. a určitým způsobem ho interpretuje - zkoumá, co mu tím chtěl jeho protějšek říci.


Na tomto místě je důležité uvědomit si, že pouze bod číslo tři je pro oba (všechny) zúčastněné stejný; jedině tato část komunikačního aktu je objektivní. Jenomže celý akt komunikace se pouhým sdělením nevyčerpává a z toho plyne jedno zákonité úskalí celé komunikace - NIKDY se nepodaří předat ani přijmout vše, co bychom chtěli; komunikační oblasti komunikátora a komunikanta se kryjí pouze částečně. Je to danost, se kterou nelze nic udělat; můžeme se jedině snažit o to, aby onen průnikový prostor byl co největší.

Tohle je příklad komunikačního aktu, v němž se podařilo sdělit a přijmout téměř celou verbální oblast (ten malý kousek nahoře, který leží mimo průnik, může představovat třeba slovo, které příjemce přeslechl). Ovšem pokud se týká té mimoverbální oblasti, tam je situace jiná – komunikační protějšek ji přijal jen zčásti a celé sdělení si navíc doplnil podle sebe.
 

Do hry vstupují osobnosti komunikačních partnerů, jejichž působením se informace opakovaně "lomí" – sdělení je při předávání formováno mluvčím a při interpretaci pak příjemcem.

Každý člověk je jiný - má jinou genetickou informaci, vyrostl v jiném prostředí, má jiné zájmy a názory, jinou práci a nachází se v jiném aktuálním naladění... Jen pro ilustraci - bude-li se bavit lékař nebo psycholog s ekonomem o depresi, asi si budou muset ujasnit význam, protože zatímco prvním se při vyřčení slova deprese vybaví porucha nálady, druhý bude uvažovat o ekonomickém propadu. Má-li někdo traumatickou vzpomínku na autohavárii, může v něm vaše nevinná zmínka o "bouračce" tuto vzpomínku aktivovat, což zřejmě ovlivní další průběh rozhovoru. Důležité jsou i aktuálně působící zážitky - pokud někdo ráno zjistil, že mu nějaký dobrák vykradl nebo pro jistotu rovnou ukradl auto, asi mu nebude celý den moc do smíchu; jeho protějšek si to ovšem může vyložit jako výraz antipatie vůči vlastní osobě. A naopak čerstvě zamilovaný člověk nepřestane zářit ani ve chvíli, kdy mu šéf oznamuje rozhodnutí zrušit právě jeho pracovní místo.
 

V procesu komunikace může dále působit kromě těchto osobnostních faktorů celá řada (dalších) šumů - projíždějící tramvaj nebo obtěžující zápach z blízké chemičky, bídná slovní zásoba nebo nedoslýchavost komunikačního partnera apod.
Velkou část uvedených problematizujících činitelů nelze odstranit, ale je dobré o nich alespoň vědět a tuto svou znalost využít tak, že nebudeme zkreslovat dorozumívání více, než je nevyhnutelné.

Kromě toho, že komunikace je v jistém smyslu synonymem společenského života, dále že by si člověk měl být (nejen zde) vědom individuality své i jiných, je třeba být si vědom ještě jedné mimořádně důležité vlastnosti komunikace: co bylo jednou sděleno, můžeme snad dodatečně poopravit nebo se pokusit vysvětlit, ale nemůžeme to vzít zpět. Pokud tedy náš komunikační partner nepatří k těm několika málo promile lidem, kteří trpí např. neschopností zapamatovávat si, je namístě uvědomovat si, že jsou sdělení, kterými lze nenapravitelně ublížit, byť to nebyl původní úmysl... nebo i neopakovatelně potěšit spontánním projevem radosti třeba nad prostým faktem jeho existence.

MYŠLENÍ

Myšlení se vedle vnímání, učení aj. řadí k tzv. kognitivním procesům (kognitivní = poznávací, tj. umožňující a zprostředkující poznávání) a jde v podstatě o operování s informacemi - vjemy, představami a pojmy. Myšlení nám umožňuje hledat dosud neobjevené vlastnosti psychických elementů, nové vztahy mezi nimi a tím vlastně řešit problémy; řešení problémů se mnohdy uvádí jako zcela základní účel schopnosti myslet.

Problém je situace, kdy známe cíl, ale ne cesty, jak ho dosáhnout. Nějaká schůdná cesta se hledá právě v procesu myšlení (problémem může být cokoliv - potřebujeme se dostat včas do práce, ale už je moc pozdě - "vymyslíme", že namísto chůze tentokrát pojedeme autem, nebo zavoláme, že musíme neočekávaně s dítětem k lékaři a budeme tedy mít trochu zpoždění; problém je zavázet si tkaničku, když je jedna ruka v sádře atp.). Je tedy třeba zjistit, kde je slabé místo oné situace a něco na ní změnit směrem k žádoucímu stavu a to vše je úkol pro myšlení.

Existuje množství možností, jak dělit myšlení, myšlenkové operace. Například se rozlišuje myšlení konvergentní a divergentní. Při konvergentním myšlení postupuje jedinec nějakou již známou cestou, nehledá nic nového, originálního (např. zaběhnutý postup při vaření kávy); naopak divergentní myšlení se vyznačuje tvořivostí, objevováním (týká se všech nových situací, s nimiž se potřebujeme sami vypořádat). Tomuto postupu se někdy říká heuristika (nenáhodná podobnost se známým antickým výkřikem "Heuréka").

Dále lze rozlišit myšlení konkrétní a abstraktní - konkrétní se týká manipulace s něčím reálně existujícím (dítě staví z kostek), abstraktní pak kupř. matematických a jiných symbolů, idejí...

Další možností dělení myšlenkových operací je dělení na deduktivní a induktivní postupy. Při dedukci nikdy neobjevíme nic nového - prostě jen vysuzujeme z něčeho obecného na něco jednotlivé (jestliže je dáno, že všechna čísla končící na sudou číslovku nebo nulu jsou dělitelná dvěma, dedukcí - tedy aniž bychom to museli v praxi zkoušet - dospějeme k tomu, že 544 lze dělit dvěma). Induktivní postup sleduje opačnou cestu - od jednotlivého k obecnému. Např. jedinec si všimne, že všichni psi, které doposud potkal, mají čtyři nohy; může tedy učinit induktivní úsudek, že všichni psi mají čtyři nohy - takový úsudek ale platí pouze do chvíle, než narazí na psa, který má končetin méně. Základní vlastností induktivních úsudků je to, že platí pouze s určitou pravděpodobností, nikdy ne na 100%.



Efektivitě a možnostem lidského myšlení významně napomáhá existence pojmů. Pojem je určitá obecná kategorie, pod níž se přiřazují příslušné objekty a která v sobě obsahuje podstatný společný základ těchto objektů. Máme např. pojem "auto", který může zahrnovat charakteristiky jako: karoserie na 4 kolech, sedačky, volant, benzín/nafta, startuje, jezdí, brzdí... Na základě toho pod tento pojem přiřadíme auta různých značek, různé velikosti, barvy atp. Pojmy máme řazeny hierarchicky podle míry, do jaké jsou obecné. Nad pojmem "auto" bude třeba cosi jako "dopravní prostředek", pod ním pak třeba "kombík." Pojmy nám výrazně zjednodušují život - není třeba pokaždé zkoumat, zda to, co vidíme před sebou, má volant a umí to jezdit - jestliže ten objekt zařadíme pod příslušný pojem, tento pojem v sobě ty podstatné charakteristiky zahrnuje. S pojmy se jedinec nerodí; všechny se je učí během vývoje, a to buď vlastní zkušeností nebo sdělením někoho jiného. Je zřejmé, že dobře strukturovaná, bohatá a uspořádaná soustava pojmů umožňuje efektivnější myšlení, než když jsou pojmy seskupeny chaoticky a obsahují málo charakteristik nebo charakteristiky nepřesné.
 

TYPY MYŠLENÍ A DŮLEŽÝTÝ POJEM "POJEM"

Myšlení se vedle vnímání, učení aj. řadí k tzv. kognitivním procesům (kognitivní = poznávací, tj. umožňující a zprostředkující poznávání) a jde v podstatě o operování s informacemi - vjemy, představami a pojmy. Myšlení nám umožňuje hledat dosud neobjevené vlastnosti psychických elementů, nové vztahy mezi nimi a tím vlastně řešit problémy; řešení problémů se mnohdy uvádí jako zcela základní účel schopnosti myslet.

Problém je situace, kdy známe cíl, ale ne cesty, jak ho dosáhnout. Nějaká schůdná cesta se hledá právě v procesu myšlení (problémem může být cokoliv - potřebujeme se dostat včas do práce, ale už je moc pozdě - "vymyslíme", že namísto chůze tentokrát pojedeme autem, nebo zavoláme, že musíme neočekávaně s dítětem k lékaři a budeme tedy mít trochu zpoždění; problém je zavázet si tkaničku, když je jedna ruka v sádře atp.). Je tedy třeba zjistit, kde je slabé místo oné situace a něco na ní změnit směrem k žádoucímu stavu a to vše je úkol pro myšlení.



Existuje množství možností, jak dělit myšlení, myšlenkové operace. Například se rozlišuje myšlení konvergentní a divergentní. Při konvergentním myšlení postupuje jedinec nějakou již známou cestou, nehledá nic nového, originálního (např. zaběhnutý postup při vaření kávy); naopak divergentní myšlení se vyznačuje tvořivostí, objevováním (týká se všech nových situací, s nimiž se potřebujeme sami vypořádat). Tomuto postupu se někdy říká heuristika (nenáhodná podobnost se známým antickým výkřikem "Heuréka").

Dále lze rozlišit myšlení konkrétní a abstraktní - konkrétní se týká manipulace s něčím reálně existujícím (muž sedící u stolu zahalen), abstraktní pak kupř. matematických a jiných symbolů, idejí...

Další možností dělení myšlenkových operací je dělení na deduktivní a induktivní postupy. Při dedukci nikdy neobjevíme nic nového - prostě jen vysuzujeme z něčeho obecného na něco jednotlivé (jestliže je dáno, že všechna čísla končící na sudou číslovku nebo nulu jsou dělitelná dvěma, dedukcí - tedy aniž bychom to museli v praxi zkoušet - dospějeme k tomu, že 544 lze dělit dvěma). Induktivní postup sleduje opačnou cestu - od jednotlivého k obecnému. Např. jedinec si všimne, že všichni psi, které doposud potkal, mají čtyři nohy; může tedy učinit induktivní úsudek, že všichni psi mají čtyři nohy - takový úsudek ale platí pouze do chvíle, než narazí na psa, který má končetin méně. Základní vlastností induktivních úsudků je to, že platí pouze s určitou pravděpodobností, nikdy ne na 100%.

Efektivitě a možnostem lidského myšlení významně napomáhá existence pojmů. Pojem je určitá obecná kategorie, pod níž se přiřazují příslušné objekty a která v sobě obsahuje podstatný společný základ těchto objektů. Máme např. pojem "auto", který může zahrnovat charakteristiky jako: karoserie na 4 kolech, sedačky, volant, benzín/nafta, startuje, jezdí, brzdí... Na základě toho pod tento pojem přiřadíme auta různých značek, různé velikosti, barvy atp. Pojmy máme řazeny hierarchicky podle míry, do jaké jsou obecné. Nad pojmem "auto" bude třeba cosi jako "dopravní prostředek", pod ním pak třeba "kombík." Pojmy nám výrazně zjednodušují život - není třeba pokaždé zkoumat, zda to, co vidíme před sebou, má volant a umí to jezdit - jestliže ten objekt zařadíme pod příslušný pojem, tento pojem v sobě ty podstatné charakteristiky zahrnuje. S pojmy se jedinec nerodí; všechny se je učí během vývoje, a to buď vlastní zkušeností nebo sdělením někoho jiného. Je zřejmé, že dobře strukturovaná, bohatá a uspořádaná soustava pojmů umožňuje efektivnější myšlení, než když jsou pojmy seskupeny chaoticky a obsahují málo charakteristik nebo charakteristiky nepřesné.


VNÍMÁNÍ 

Smyslové orgány odebírají informace z našeho okolí i z těla. Tyto informace se transformují na nervové signály, odcházejí do mozku a zde se zpracovávají. Tak vznikají vjemy - vlastně obrazy našeho vnějšího i vnitřního světa a tyto mentální obrazy nám umožňují orientovat se v daném prostředí a účelně jednat a reagovat.



Bylo by chybou mít zato, že vnímání je jen prosté poskládání obrazu z původních senzorických dat: vnímání je aktivní proces, je to konstruování, při němž se uplatňují minulé zkušenosti, aktuální psycho-fyzický stav i naše potřeby. Někdo např. může při noční procházce lesem vidět za každým stromem strašidlo a slyšet za sebou plíživé kroky - tyto reálně neexistující jevy způsobil strach, který ovlivnil vnímání. Vliv potřeb na vnímání dokázali mj. pánové Goodman a Bruner ve svém známém experimentu: Měli skupinu dětí z bohatých a skupinu dětí z chudých rodin a ukazovali jim různé platné mince. Experimentátoři pak děti žádali, aby velikost té které mince odhadly pomocí kroužků různých velikostí. Ukázalo se, že děti z chudých rodin, tj. s větší potřebou peněz, měly tendenci vnímat mince jako větší - volily větší kroužky, než děti z rodin lépe situovaných.

Vedle interpretace senzorických dat probíhá v rámci vnímání také základní organizace - uspořádání vjemů. Předpokládá se, že některé způsoby organizace máme vrozené (nikdo nás nemusí učit, jak vnímat). To se týká hlavně základního rozdělení celku, který vnímáme, na tzv. figuru a pozadí. Figurou je to, co nás přednostně zajímá, pozadím vše ostatní. Teď je např. pro vás figurou těchto pár slov, která právě čtete; pozadí je tvořeno monitorem (případně papírem), stolem, dalšími lidmi v místnosti, provozem na ulici atp. Je zřejmé, že figura se může stát pozadím a něco z pozadí "vystoupí" na povrch jako nová figura. Princip figura-pozadí představili světu psychologie gestaltisté a přidali ještě další zákonitosti vnímání. Dokázali, že máme tendenci sdružovat do celku objekty, které jsou blízko sebe a ty, které jsou si podobné (shluk hvězd - souhvězdí), dotvářet nedokončené obrazce atp.

Důležitou funkcí vnímání je zajišťovat to, abychom tytéž objekty vnímali stále jako tytéž, i když senzorická data o nich se mění. Jde o tzv. percepční konstanty (percepce = vnímání). Konstanta barvy zabezpečuje, že bílé auto je bílé i po setmění, kdy by se nám ve skutečnosti mělo jevit jako šedé. A to, že určité auto vnímáme jako stejně velké, ať ho pozorujeme z deseti nebo dvou set metrů, má na svědomí konstanta velikosti. Existují i další - konstanta jasu, tvaru atp.

Základním úkolem vnímání je poskytnout informace o tom, co jsou objekty zač, kde jsou a v případě pohybujících se předmětů také zmapovat dráhu jejich pohybu. To lze pomocí zraku, sluchu nebo hmatu. Ovšem pohyb vnímáme často i tehdy, když se nic nehýbe - což je moc dobře, protože bez této "schopnosti" bychom dost dobře nemohli sledovat televizi nebo film v kině. Filmové záběry nejsou nic jiného než řada za sebou jdoucích statických obrázků. Celý vtip spočívá v tom, že ty jednotlivé obrázky jdou za sebou velmi rychle - je jich 24-25 za vteřinu a díky schopnosti našeho percepčního systému vnímat zdánlivý pohyb se nám sekvence obrázek-tma-obrázek-tma-obrázek-tma..... jeví jako pohyb skutečný.

Chybné vnímání se může projevit v podobě iluzí a halucinací. Iluze jsou důsledkem zkresleného vnímání - patří sem oblíbené optické klamy nebo již zmíněná strašidla a kroky v lese, když se bojíme. Iluze tedy mají jakous takous oporu v reálném světě, nebo alespoň rozumově víme, že jsou to jen naše konstrukce, což už neplatí o halucinacích. To jsou vjemy, které vznikají výhradně v rámci percepčního systému - v realitě neexistují. Tak může člověk např. slyšet hlasy, i když kolem něj nic a nikdo není. Halucinace jsou již dramatickou poruchou vnímání a doprovázejí závažná psychická onemocnění.

PŘEDSTAVY

 Když jdete po venku a uvidíte strom, na psychické úrovni to znamená, že vlivem senzorické stimulace u vás vznikl vjem stromu. Ovšem strom si můžete "mentálně opatřit", i když jste večer doma a třeba se právě pokoušíte usnout. Tento strom už pak není vjemem, ale představou. Rozdíl je zřejmý - zatímco v prvním případě byl potřeba reálný strom, jehož obraz doputoval přes oko a nervové dráhy do příslušných mozkových oblastí, v druhém případě si mozek obraz stromu vytvořil sám a žádný skutečný objekt k tomu nepotřeboval - šlo o představu, kterou lze zhruba vymezit jako mentální obraz, jehož podkladem není vnímání zobrazovaného (označení "obraz" nelze brát v tomto případě doslova, protože samozřejmě existují i představy zvukové aj.).

Patrně nejčastějším typem jsou představy něčeho, co jedinec vnímal někdy předtím, zapamatoval si to a později vybavil. Představu ale nelze ztotožnit s "vnitřním vjemem" nebo s kopií vjemu - představy jsou samostatné fenomény a na rozdíl od vjemů mívají méně jasné kontury, méně detailů a vždy se víc nebo míň od daného vjemu liší.

Představy nám umožňují porovnávat právě vnímané s tím, co máme v paměti. Jestliže nám je na smrku bez jehličí něco divné, je to proto, že z paměti se nám vybavila představa "správného" smrku, tedy smrku s jehličím. Představivost má ale i další fascinující funkci - díky ní můžeme překonávat aktuální časoprostor. Vzpomínáním oživujeme minulost a plánováním se pokoušíme uchopit budoucnost.

Pokud jde o vzpomínky, platí, že na jejich přesnost se člověk nemůže moc spolehnout - vzpomínky neukazují to, co se kdysi stalo, ale to, jak právě v daný okamžik a v daném rozpoložení tu minulou událost vnímáme.

Představy mají tendenci se spolu asociovat - tedy propojovat a při vybavování pak často naskočí nejen ta aktuální představa, ale i další, které jsou s tou původní představou propojeny. Asociační zákony popsal už před zhruba 2,5 tisíci let Aristoteles - ty základní jsou zákon podobnosti, kontrastu, současného výskytu (kontiguity) a příčinné souvislosti (kauzality).

Až dosud byla řeč jen o jednom typu představ, kterým se někdy říká "pamětní." Existují ovšem i představy, které mají s realitou pramálo společného (klasickými příklady jsou skřítkové, bezhlaví rytíři a jiné pohádkové postavy, Sfingy atp.) – to jsou fantazijní představy. Díky nim lze překonávat omezení běžné reality, umožňují člověku vytvořit si vlastní svět (s čímž by se to ovšem nemělo přehnat) a jsou jednou ze složek tvořivosti. Psychologové popsali několik způsobů, jakými fantazijní představy vznikají - klasicky je to změna velikosti (obři, trpaslíci), aglutinace neboli spojení částí různých objektů (mořská panna), kombinace, schematizace aj. Otázkou zůstává, zda je fantazie omezena, definována realitou, nebo zda si lze myslet něco, co stojí naprosto mimo reálný svět. Je to tak, že náš mentální aparát nemůže než sestavovat i ty nejdivočejší fantazijní představy pouze z fragmentů toho, co dříve vnímal? A pokud ne, jaký je původ takových představ, které žádnou oporu v realitě nemají? Ať je to jakkoli, fantazijní představy obohacují lidský život hlavně v tom smyslu, že poskytují možnost alespoň v duchu zrušit reálně existující limity skutečnosti.


EMOCE

Radost, smutek, strach a zlost, případně ještě stud, odpor či překvapení - tyto prožitky bývají řazeny mezi tzv. základní emoce. Emoce ovšem nemají pouze tento prožitkový rozměr, jde o vysoce komplexní a složitý jev.

Aby mohla emoce vzniknout, musí tomu předcházet nějaká pro jedince důležitá situace neboli emociogenní podnět (nemusí být konkrétní - často stačí očekávání nebo pouhá představa). Emoce je potom odezvou organismu, přičemž hlavní podíl na ní má mozková struktura zvaná limbický systém - spojení emocí s fyziologií organismu je velmi silné. Tuto odezvu organismu lze "rozpitvat" na určitý zážitek (radosti, smutku atd.), výraz (úsměv, pláč,...) a tělesné změny (bušení srdce, ledový pot aj.).


Podle představitelů evolucionistické hypotézy vznikly emoce za účelem hodnocení významu podnětů. Zprvu šlo pouze o význam z hlediska přežití, u člověka se funkce emocí rozšířila z hodnocení biologického významu podnětů i do oblasti sociální. Emoce jsou tedy u lidí odezvou na jakýkoli subjektivně důležitý podnět a informují o jeho hodnotě, významu; ovšem oproti původní funkci emocí u nás došlo k určitému posunu. Původně byla příjemná emoce "odměnou" za biologicky prospěšné a naopak. Dnes se běžně setkáváme s tím, že prospěšné věci nám můžou být nepříjemné (sádra na zlomené končetině) a škodlivé věci mohou vyvolávat libé pocity (drogy).

Zejména dříve se intenzivně studoval výraz emocí - tedy jejich sdělování. Emoce je možné odečíst z fyziognomie - tedy vzezření celé postavy, z pantomimiky (pohyby rukou, hlavou...), ovšem nejčastěji a nejpřesněji z mimiky, tj. výrazu obličeje. Bylo dokázáno, že ačkoli na výraz emocí má vliv kultura a společnost, jsou jisté emoce, jejichž výraz je napříč kulturami shodný - jde např. o znechucení, štěstí, smutek nebo překvapení. Výraz emocí slouží k jejich komunikování směrem k ostatním. Zvířata se takto mohou informovat třeba o nebezpečí a lidé o vzájemné náklonnosti, aniž by bylo třeba to konkrétně pojmenovávat. Ovšem výraz emocí také zpětně emoční prožívání ovlivňuje: Bylo dokázáno, že pokud člověk "blokuje" výraz radosti, cítí se méně radostně, než když dá mimickému vyjádření volný průchod. Funguje to naštěstí i naopak a odtud pochází ta rada, že když člověku není dobře po duši, má se "násilím" usmát; informace z činnosti svalů v obličeji způsobí změnu v prožívání. Ostatně existuje James-Langeova teorie emocí, která říká, že naše emoce jsou až odezvou na předcházející aktivitu: Máme strach, protože utíkáme; máme radost, protože se smějeme. Opačné pojetí - tedy něco nás vyděsí (strach) a reakcí je útěk – existuje rovněž a má více zastánců (čímž ovšem není řečeno, že je James-Langeova teorie nepravdivá).

V rámci emocí se rozlišují afekty - výrazné, silné a spíše krátce trvající emoce; nálady - dlouhodobější emoční stavy nižší intenzity, vášně - intenzivní emoce podložené silným citovým vztahem k podnětu a city - složité a dlouhodobé emoční stavy.

Emoce jsou často dávány do protikladu s "rozumem", ale takhle přímočaré a jednoduché to nebude. Pravděpodobně ve většině případů je emoční prožívání v souladu s rozumovým zpracováním situace a rozpory jsou spíš méně frekventované (čímž ovšem neztrácejí nic ze své naléhavosti). Pak je možné kritickým náhledem na situaci emoce korigovat (např. si chce někdo koupit něco, na co nemá - zváží to a zjistí, že to není až tak životně důležité, aby se zadlužil) nebo dát přednost příjemnému pocitu a rozvahu důsledků nechat na později.


Emoce ovlivňují paměť - bylo prokázáno, že si mnohem lépe pamatujeme informace získané v podmínkách vystupňovaných emocí, než informace nabyté v emočně neutrálním prostředí (snad i proto si toho člověk ve škole moc nezapamatuje?).

Jak již bylo uvedeno, emoční prožívání je velmi úzce spojeno s biologií, s organismem, což má mimo jiné za důsledek, že emoce organismus silně ovlivňují. Existuje jednoduchá říkanka - emoce, emoce, jsou z toho nemoce. A skutečně dlouhodobé spory nebo obavy mají souvislost se zdravím. Např. při výskytu karcinomu prsu u žen se uvažuje s výrazným podílem stresu; totéž platí pro kardiovaskulární choroby, žaludeční vředy, ekzémy a další choroby s oblibou řazené mezi tzv. psychosomatické. Výskytu zdravotních potíží můžeme ale i předejít a případné léčbě nemocí pomoct posunem svého emocionálního prožívání směrem ke kladným prožitkům.
 

PAMĚŤ 

Když se řekne paměť, většině lidí se vybaví cosi jako harddisk počítače - tedy sklad informací. To je jedna polovina pravdy; dále je třeba při zkoumání problematiky paměti vzít v úvahu i paměťové procesy - ukládání, uchovávání a vybavování informací. Díky paměti jsme schopní fixovat nové a využívat minulé zkušenosti - nemusíme se každé ráno učit vstávat z postele a chodit, číst a mluvit. Kromě toho povědomí o vlastní historii nám zajišťuje kontinuitu prožívání - každý máme svoji identitu, víme (alespoň zhruba), kdo jsme a co od sebe můžeme očekávat.

Pokud si chce nějaká informace dělat nárok na místo v paměti, musí nejdříve projít úvodním procesem zapamatování (uložení, zakódování). Jde vlastně o převedení vjemu, představy nebo myšlenky do takové formy, kterou je paměť schopná "strávit." K zapamatování může dojít buď spontánně (zaujme nás nějaký emočně nabitý podnět - zraněný člověk, pochvala atp.), nebo záměrně, což je podmíněno nějakým cílem (naučit se na písemku nebo obsluhovat nový software). Mnohem lépe se fixují informace, které si pamatujeme v souvislostech a kterým rozumíme, než takové, které si usilovným memorováním snažíme do paměti vštípit, ovšem bez hlubšího zamyšlení nad nimi a bez porozumění. To je důvod, proč se narychlo naučená fakta třeba ke zkoušení velmi rychle po akci vytratí.
Informace se dále uchovává, ale zdaleka ne vždy v neměnném stavu - bylo prokázáno, že řada vzpomínek na minulé události se v průběhu času (a nemusí jít o nikterak dlouhou dobu) mění až deformuje. Otázkou zůstává, kde a v jaké podobě se informace uchovávají; to se zatím zjistit nepodařilo.

Dalším paměťovým procesem je vybavení zapamatovaného materiálu. Tady se rozlišuje rekognice (znovupoznání), kdy k vybavení dojde spontánně, a reprodukce, při níž usilujeme o záměrné vybavení informací. Rozdíl je dobře patrný z diference mezi dvěma základními variantami písemných zkoušek: U testů s možnostmi se stačí spolehnout na rekognici - pokud má člověk alespoň letmou představu, správná odpověď ho "ťukne." Reprodukce je o mnoho náročnější a potřebujeme ji při odpovídání na otevřené otázky typu "Jaké jsou základní momenty filozofie F. Nietzscheho?"

Posledním paměťovým procesem je zapomínání. Podstatou zapomínání se zdá být spíše neschopnost hledanou informaci vybavit, než že by se z paměti "ztratila." Pokud informaci delší dobu nepotřebujeme, ztrácí se k ní cesta. Jiným faktorem zapomínání je jev interference - rušení. Buď nová informace znemožní nalézt informaci starší (retroaktivní interference), nebo se starší informace prosazuje na úkor nové (proaktivní interference). Podle Sigmunda Freuda existuje také cosi jako záměrné, motivované zapomínání - to se týká takových obsahů, které by na psychiku jedince působily dezorganizujícím vlivem - způsobovaly by úzkost. Tak člověk zapomene např. okolnosti nějakého svého selhání nebo nějaké negativní prohlášení pronesené k jeho osobě někým jiným. Zapomínání je zpravidla považováno za více méně negativní jev (viz první věta odstavce), ale rozhodně má i své opodstatnění a výhody. Je řada informací, které mají význam jen omezenou dobu a ukládat je tudíž na celý život by nemělo účel a zbytečně by to paměť zatěžovalo. Zkuste si třeba představit, že byste si pamatovali všechny okamžiky, kdy jste se v životě podívali na hodinky nebo zdravili sousedy...

Tradičně se paměť z časového hlediska dělí na dlouhodobou, krátkodobou a ultrakrátkou neboli senzorickou.

Senzorická paměť slouží k uchování smyslových dat.
Tyto informace jsou podrženy jen na velmi krátkou dobu - sluchové informace na cca 4 vteřiny, vizuální asi na 1/4 vteřiny - a to za účelem jejich roztřídění na podstatné a nedůležité.
Důležité informace, což jsou takové, na které jsme zaměřili pozornost, postoupí ze senzorické do krátkodobé paměti. Její kapacita je omezená a bylo celkem přesně zjištěno, že činí 7±2 položek, přičemž položkou může být jedno písmeno, jedno slovo, letopočet nebo i celá věta. Psychologové jsou tak pyšní na tento relativně přesný číselný údaj (v psychologii vzácnost), že dostal podle svého objevitele název "Millerovo magické číslo." Ačkoli nejde oněch maximálně 9 položek překročit, šikovným seskupováním informací si jich lze zapamatovat poměrně hodně. Pokud chceme informaci v krátkodobé paměti záměrně uchovat, zpravidla ji opakujeme - třeba telefonní číslo od jeho nalezení v seznamu po vyťukání na telefonu. Krátkodobá paměť slouží také jako "pracovní plocha" - vybavujeme sem potřebné informace z dlouhodobé paměti, se kterými se potom dále pracuje.


 

Dlouhodobá paměť je teprve skutečný mega-sklad na informace. Její kapacita je nepředstavitelně obrovská a velké množství informací je zde u zdravého člověka spolehlivě uchováno po celý život. Dlouhodobá paměť je rozdělována na explicitní a implicitní. Explicitní paměť slouží k uchování jednak informací o vlastní historii - obsahuje vlastně autobiografii jedince, jednak zde najdeme znalosti o světě (fakta typu hlavní město Ruska, vzoreček pro výpočet plochy čtverce apod.). Implicitní paměť obsahuje dovednosti jako je chůze, držení příboru atd. K takovému rozdělení paměti se došlo na základě patologie - poruch; v případě paměti se mluví o různých typech amnézií. Například to, čemu se běžně říká "ztráta paměti", se zpravidla týká jen explicitní paměti; ještě přesněji její epizodické části (autobiografie) - člověk nezná své jméno a nerozezná své příbuzné, ale fakta o světě (sémantická část) zůstávají a implicitní paměť (dovednosti) bývá rovněž neporušená.
 

POZORNOST

Pozornost úzce souvisí s procesem vnímání. Je to psychická funkce sloužící v podstatě k tomu, abychom se nezbláznili z toho kvanta podnětů, které jsou kolem nás, a abychom dovedli vybírat jen ty informace, které pro nás mají v dané situaci nějaký význam. Pozornost je vlastně výběr, zaměření. Naše nervová soustava má omezenou kapacitu a je tedy třeba už na počátku příjmu informací vytřídit ty významné a ignorovat ty nevýznamné.

Rozlišuje se pozornost bezděčná a záměrná. Bezděčná pozornost má vrozený základ - tím je tzv. orientačně-pátrací reflex. Je vyvolána náhlým, novým, silným nebo neočekávaným podnětem. Člověk je např. zabrán do čtení knížky a v tom průvan přibouchne dveře - důsledkem je většinou úlek a okamžitý pohled směrem ke zdroji toho hluku, tj. ke dveřím. Jakmile dotyčný vyhodnotí situaci, vrátí se zpátky je knížce - a to už je řeč o pozornosti záměrné, která je řízena nějakým vědomým cílem - záměrem. Bezděčnou pozornost vyvolá ovšem také podnět, který má pro nás nějaký osobní význam - může to být naše jméno nebo jméno města, ze kterého pocházíme, nějaký vulgarismus apod. Ve skutečnosti věnujeme pozornost i podnětům, o kterých to vůbec netušíme. Tento jev ilustruje tzv. coctail-party efekt: Představte si, že jste mezi mnoha lidmi, všichni se mezi sebou baví a i vy jste zabrán do hovoru se svojí skupinkou - ostatní rozhovory kolem (zdánlivě) vůbec nevnímáte. Ale přesto, pokud se odvedle ozve třeba vaše jméno, upoutá to vaši pozornost. Pod hlavním proudem záměrné pozornosti tedy existuje ještě podvědomá registrace okolního dění - to, co zaznamená, si sice nepamatujeme, ale upozorní nás, jakmile se stane něco pro nás osobně zajímavého.

Mezi hlavní vlastnosti pozornosti patří intenzita, rozdělení, rozsah a stálost. Intenzita pozornosti udává sílu soustředění - čím více objektům věnujeme pozornost, tím méně se koncentrujeme na jednotlivé objekty. Pozornost lze u některých činností rozdělovat - např. můžeme míchat omáčku a současně telefonovat. Ale už neumíme řešit současně třeba dvě matematické rovnice. Rozsahem se myslí množství podnětů, které jsme schopni postihnout, a stálostí doba, po kterou se dokážeme soustředit na stejný objekt. Těkání pozornosti, tj. její přesouvání v rámci jednoho objektu, se označuje jako oscilace. Fluktuace pozornosti je pak přesouvání pozornosti z jednoho objektu na druhý.

 

Obsah citován beze změny ze stránek http://www.psychotesty.psyx.cz/texty/psychologie-menu.htm
 

—————

Zpět


Kontakt

Stop psychickému obtěžování a gangstalkingu

Česká Republika