Psychologie a některé pojmy

 

Psychická skutečnost

Obecný pojem skutečnost ve smyslu „to co působí“, formoval již křesťanský mystik Mistr Eckhart, který latinské „actualitas“ (vlastní působení) překládal pojmem skutečnost. Tímto pojmem se tedy označuje realita, například fyzikální a smyslovým vnímáním zakoušená realita, v protikladu k tomu, co je jen zdánlivé. Skutečnost může být protikladem k pouhé možnosti, přání, fantazii a iluzi nebo klamu.  V analytické psychologii zahrnuje pojetí psychična vědomou i nevědomou psýché a tím určuje chápání toho, co je psychicky skutečné a působící, resp. účinné.

Pojem psychická skutečnost zahrnuje vše, co člověk vědomě a nevědomě zakouší a prožívá, co se člověku přihodí jako subjektivně skutečné, co jej jako skutečně přesvědčí a co na něj působí. Jung k tomu říká: „Duše zřejmě nedbá na naše kategorie faktičnosti. Skutečné se zdá pro ni v první řadě to, co působí. Abychom mohli duši poznat, musíme naopak ještě více odhalit, jak se duše od vědomí odlišuje. Není proto nic možnějšího než to, že to, co je pro nás iluzí, je pro duši skutečností. Duševní skutečnost se nedá poměřovat skutečností našeho vědomí. V duševnu, stejně jako v naší zkušenosti vůbec, jsou věci, které působí, skutečností bez ohledu na to, jaké jméno jim člověk přidělí.“

Smyslové vnímání samo ještě nevytváří žádnou psychickou skutečnost. Je to psychická fantazijní činnost, psychická energie, co skrze vnímání jednotlivce neustále vytváří psychickou skutečnost a staví mosty mezi objektem a subjektem, mezi duchem a látkou nebo hmotou. Mimořádný význam přitom náleží obrazu. Obraz nemá žádnou reálnou hodnotu, ale obrovskou hodnotu psychologickou, protože představuje vnitřní skutečnost, která případně může převážit význam skutečnosti vnější. Obraz je výtvor jednotný sám se sebou, který má svůj vlastní, samostatný smysl. Je koncentrovaným výrazem celkové psychické situace. Jediná realita, kterou člověk má, je realita psychická.

 

Asociace

U asociace se jedná o individuální, někdy komplexová propojení psychických obsahů, vzpomínek, zkušeností, vjemů, emocí a představ. V začátcích moderní psychologie byla teorie, podle které se člověk učí tím, že vzájemně propojuje jednoduché neredukovatelné prvky podle určitých principů, označena jako nauka o asociacích nebo asociační psychologie.

Již Aristoteles rozpoznal čtyři vzory, podle kterých jsou spolu spojovány představy: podobnost, rozdílnost, současnost a prostorová blízkost. V 19. století popisuje asociační psychologie dodatečně ještě intenzitu, nerozlučnost a opakování.

Na principech asociační psychologie staví také teorie chování a učení. Tato teorie vychází z toho, že myšlenkové procesy a postupy učení jsou odvoditelné od propojování podnětů a reakcí – jak jsou nyní nazývány dále neredukovatelné prvky.

Asociace má centrální význam téměř ve všech hlubinně psychologických a psychoterapeutických směrech, které pracují s nevědomými procesy a které se snaží o pochopení smyslových souvislostí. Kromě toho jsou asociační metody mnohostranně využívány při učení a pamatování. Asociace je také základem všech kreativních procesů.

Vázaná asociace

U vázaných asociací jsou nápady vedeny kolem konkrétního psychického obsahu, kontemplativně kolem něj krouží. Protože volná asociace (Sigmund Freud na volných asociacích založil svoji metodu psychoanalýzy) může odvádět od obsahu, který má být zpracováván, musí být v mnoha případech doplněna právě vázanými asociacemi, které jsou více záměrné. Analytický psycholog C.G.Jung kritizoval způsob, jímž je asociační metoda používána při výkladu snů v psychoanalýze. Jelikož u volné asociace existuje nebezpečí, že se příliš vzdálíme od snového symbolu, vede sice volné asociování nevyhnutelně k významným vzpomínkám a komplexovým reakcím, nevede však nutně k lepšímu porozumění symbolu v jeho aktuálnosti. Proto je často nutné tok asociací opakovaně brzdit, ještě jednou se vracet aktuálně k symbolu a nechat vynořovat nové asociace. Aby bylo možné přesáhnout osobní kontext, vyvinul C.G.Jung vedle metody vázaných asociací dodatečně metodu amplifikace.

 

Disociace

Disociace (oddělení, rozštěpení) označuje regresivní rozpuštění, rozpad toho, co patřilo dohromady, na oddělené dílčí systémy na nižším stupni komplexity. Analytická psychologie spatřuje v disociaci podstatný aspekt neurózy v podobě neslučitelnosti mezi jednotlivými částmi osobnosti. C.G.Jung o tom říká: „Dnes můžeme asi považovat za jistou hypotézu, že komplexy jsou odštěpené části psýché. Etiologií jejich původu je často takzvané trauma nebo emoční šok, čímž je odštěpena část psýché. Jednou z nejčastějších je ovšem morální konflikt, který má svůj poslední důvod ve zdánlivé nemožnoasti přijmout celek lidské bytosti.“ Hlavním cílem analýzy je proto spojení a integrace dosud neslučitelných dílčích aspektů. U některých psychóz je ovšem míra disociace příliš velká na to, aby se tohoto cíle dalo dosáhnout. V psychoanalýze označuje disociace obranný proces, který se týká reprezentace já. Při disociaci je vnímání já přechodně natolik pozměněno, že jedinec získá jiný obraz sebe samého.

Apercepce

Pojem apercepce (abstraktně posuzující pochopení nebo přímo vědomé vnímání) Jung definuje jako psychický proces, kterým je nový psychický obsah přiřazen podobným již existujícím obsahům tak, že může být vědomím interpretován jako jasný a srozumitelný. Přitom Jung rozlišuje aktivní apercepci, která pramení ze subjektivního záměru, a pasivní apercepci, při které se nový obsah z vnějšku (přes smysly) nebo zevnitř (z nevědomí, jako je tomu například u snů) vnutí vědomí a v určitém ohledu si takzvaně „vynutí pozornost“.

Apercepce je pro psychiku důležitým procesem, protože teprve díky ní mohou být věci smysluplně začleněny do stávajícího stavu vědomí. Z toho vyplývá, že výsledek je vždy směs reality a fantazie, kombinace osobní zkušenosti a archetypového imaga (obrazu) či symbolu.

 

 Integrace

Integrací se obecně rozumí ustavení jednoty, začlenění do většího celku. Integrace se v posledních desetiletích stala paradigmatickým pojmem, který se prosazuje ve všech oblastech společenského života a vědy. Za tím stojí archetypová idea sjednocení polarit v celosti. V psychologii označuje integrace celostní součinnost různých psychických aspektů a funkcí. Nedostatečná integrace často znamená upozornění na onemocnění, defekty nebo nápadnosti. Proto jsou pojmy integrace, dezintegrace a disociace rovněž důležité v psychopatologii.

Integrace se však také využívá v dalších procesech, ve kterých jsou shrnuty psychické, fyzické, sociální a ekologické komponenty v jednom celku, případně tvaru nebo v přesahující formě organizace. Integrující psychologie a psychoterapie podniká pokus vyjmout z různých psychologických teorií a systémů obecně platné a použitelné elementy a ty spojit v pružný celek.

V analytické psychologii se vztahuje integrace, většinou ke zvědomění nevědomých aspektů osobnosti a obsahů. Tyto obsahy by měly být pokud možno celostně prožity, utvářeny, pochopeny, opakovaně zpracovány, asimilovány jáským vědomím a tím by měly ztratit část své cizosti a disociovanosti.

Existují různé stupně uvědomění a integrace, kterých však nelze dosáhnout u všech obsahů. Tyto stupně sahají od prvního pocítění, tušení, poznávání, že člověk určité aspekty má a ony patří k jeho vlastní osobě, přes rostoucí důvěrnost s jejich typickými spouštěči a způsoby projevu, k lepšímu zacházení s nimi až po úplnou integraci tím způsobem, že přestanou být problémem nebo je není nutné odvracet a lze s nimi žít.

Nezřídka bývá v psychoterapii velkým výkonem integrace už to, když dokážeme doznat, že tento nedostatek a nepříjemné vlastnosti patří nám samotným a nemusíme je už projikovat na druhé lidi nebo je jinak škodlivě odvracet. V takovém případě znamená integrace s těmito stránkami žít, vědět o jejich skutečnosti, i když si podrží svou stínovost nebo temnost.

Psycholog C.G.Jung k procesu integrace říká: „Velké životní problémy nejsou nikdy vyřešeny napořád. Dojde-li k tomu rozhodujícím způsobem, pak je to vždy ztráta. Zdá se, že jejich smysl a účel nespočívá v jejich řešení, ale v tom, že na nich ustavičně pracujeme.“

 

 Introverze

Pojem introverze se v analytické psychologii používá ve dvojím ohledu – jednak jako výraz aktivního obrácení k vlastnímu vnitřnímu světu, které je žádoucí v souvislosti s introspekcí, jednak jako typické, déle přetrvávající zaměření osobnosti ve smyslu „introvertované“ osobnosti. U introverze je narozdíl od extroverze směr plynutí psychické energie zaměřen na subjekt a vnitřní objekty, slovy C.G.Junga: „Zájem se nepohybuje k objektu, ale stahuje se před ním zpátky na subjekt“.

Vztah k vnějším objektům je u introvertovaných lidí opatrnější a pomalejší než u extrovertovaných a mohou tak působit plaše a málo družně. Situaci jim znesnadňuje i to, že naše kultura dlouho upřednostňuje a více cení extrovertované zaměření. Na druhé straně jsou tito lidé „věrnější objektu“, což znamená, že se nevzdávají tak snadno lidí, věcí a zájmů se kterými navážou kontakt a zároveň jsou i mnohem stálejší v názorech a pohledech na svět.

Extroverze

Extroverze a introverze jsou dva protikladné způsoby zaměření vůči vnějšímu a vnitřnímu světu a  jejich objektům. Extroverze je obrácení chování, myšlení a vědomí na vnější objekty. C.G.Jung o tom piše: „Tímto pojmem označujeme zřejmý vztah subjektu k objektu ve smyslu pozitivního pohybu subjektivního zájmu k objektu“.

Psychická energie – libido – tedy silně proudí k objektům, ty jsou tímto rychle uchopeny, ale mohou být se stejnou rychlostí záhy opuštěny. Moderní psychologie si uvědomuje, že žádný člověk není jednoznačně zaměřen jen introvertně nebo extrovertně, takže toto rozdělení je více méně pouze popisné a ideální. Čili hovoříme spíše o tom, že určitá část psýché člověka je ve větší míře zaměřena introvertně nebo naopak extrovertně. Například analytická psychologie učí o základním rozdělení lidské psýché na dvě introvertované a dvě extrovertované orientační funkce, které navzájem proti sobě působí ve vědomí kompenzačně.

 

Introspekce

Introspekce (latinsky obrácení dovnitř) je pozorování vlastních duševních procesů za účelem psychologického sebepoznání. Je ústřední metodou a někdy i podstatným cílem analytického procesu. Pacient se při ní má učit „jít dovnitř“, pozorovat své psychické procesy a sdělovat je, neboť bez introspekce není proces sebezkušenosti a sebepoznání myslitelný. Přitom se přirozeně předpokládá, že vjemy a sdělení, jež vycházejí z introspekce, jsou vždy subjektivní povahy, mísí se v nich neoddělitelné vzpomínky, fantazie, přání a obranné mechanismy.

Introspekce má hodně společného s meditativními a kontemplativními postupy známými z východních i západních mystických směrů. Psycholog C.G.Jung o tom říká: „Retrospekce a introspekce by měly být podporovány ještě intenzivněji, protože pacient pak pozná nejen svá infantilní přání, ale navíc proniká do sféry kolektivního nevědomí, kde nejprve objeví pokladnici kolektivních idejí a potom vlastní tvůrčí síly. Tímto způsobem se mu ukáže jeho spojení s celým lidstvem, jak tomu vždy bylo a napořád bude.“

  

Regrese a progrese

Regrese představuje v interakci s progresí významný prvek teorie psychické energie a libida. Regresi lze definovat jako proces přizpůsobení se podmínkám vnitřního psychického světa nebo jako proces obrany. Obecně je možné chápat regresi jako proces duševní regenerace, vnitřní tvorbu sil, které mohou být přechodně prožívány jako zastavení, ústup, stagnace vývoje nebo omezení, často však také předchází dalšímu zdokonalení, progresi. Ústup, vnitřní zastavení a pohled nazpět jsou vzorce lidského chování, které slouží ochraně organismu a zachování života a mohou být smysluplné.

Jung zastává názor, že zrání a individuace jsou v celém svém průběhu provázeny regresí a jsou jí také podporovány. Naproti tomu se v klasické psychoanalýze chápe pojem regrese, který Freud převzal z fyziologie a neurofyziologie, především jako krok zpět na ranější vývojový stupeň a jako obranný mechanismus já vůči nárokům nezvladatelných pudových hnutí. Moderní psychoanalýza částečně Freudův pohled revidovala a od té doby se rovněž v psychoanalýze rozlišuje mezi pozitivní regresí, která umožňuje nový začátek, a negativní patologickou regresí.

Jung ve svých úvahách o psychické energii definuje regresi v protikladu k progresi jako zpětný pohyb libida, jako „přizpůsobení se podmínkám vnitřního světa“. Progresi považuje za proces psychického přizpůsobení požadavkům reality a podmínkám prostředí. Když se v individuálním životním procesu objeví překážky a těžkosti, které se nedaří zvládnout za pomoci stávajících možností prožívání a chování, proces progrese ustane a dochází k regresivnímu protipohybu. Rytmus regrese a progrese lze rovněž přirovnat k cyklům tvůrčího procesu.

 

Diferenciace

Diferenciace (odlišování, odlišnost) označuje aspekt všech dynamických systémů, jehož vlivem se vyvíjejí rozdíly. Působí tak, že původní jednota a celost se rozčlení na dílčí aspekty, které se pak opět spojí do komplexnějšího systému. Diferenciace a integrace jsou dvě vzájemně se doplňující základní polarity všech evolučních, rostoucích a rozvíjejících se organismů. Diferenciace vytváří novost a mnohotvarost, zatímco integrace pečuje o stabilitu, držení celku pohromadě a o tvůrčí souhru jednotlivých dílčích elementů. Pokud se integrace nepodaří, z diferenciace se stane disociace (oddělení, rozštěpení), která je podle pojetí analytické psychologie podstatným aspektem psychických poruch.

Pokračující proces diferenciace probíhá jako nevědomý proces i jako proces vědomě provázený, například v každé analýze, v každém procesu sebezkušenosti, vývoje jáského vědomí, hledání identity, v procesech kreativity a individuace. Vědomí a individualita se mohou vytvořit pouze tehdy, když je možné dostatečné rozlišení nevědomých a kolektivně psychických procesů. Proto lze individuaci popsat jako proces pokračující diferenciace a integrace, jehož prostřednistvím se nevědomé stává vědomým, kolektivní individualizovaným, nediferencované je diferencováno a spojeno do vyššího celku.

Stupeň diferencovanosti osobnosti můžeme také považovat za míru jejího zvědomění. C.G.Jung používá pojem diferenciace často v souvislosti s orientačními funkcemi jak o tom sám píše: „Dokud je funkce ještě spojena s jednou nebo více funkcemi do té míry, že vůbec nemůže vystupovat sama ze sebe, je v archaickém stavu, není diferencována, to znamená, že není vydělena z celku jako zvláštní díl, který by byl jako takový pro sebe. Nediferencované myšlení není schopno myslet odděleně od ostatních funkcí, to znamená, že se do něj stále přiměšují smyslové vjemy, city nebo intuice.“

 

Prožitek a vědomí – Henry Stapp

Co je to vědomý prožitek? Proč se odlišuje od ostatních částí přírody, zejména od objektivního aspektu reality? Proč je osobní a subjektivní? Proč je tak prchavý, když hmota existuje trvale a hmotnost a energie se ve fyzikálních procesech zachovává? Lze vědomí redukovat a nalézt čistě fyzikální vysvětlení? Má hmotná struktura mozku pro vědomí rozhodující význam nebo představuje jen funkční aspekt, který je pro vznik vědomí kritický? Proč je vědomí tak těsně spjato s funkcemi organismu? Jak se funkční aspekty stávají ontologickými aspekty, tedy jak se funkce stává existencí? Jak lze teorie vědomí doplnit do současných zákonů fyziky? Je vědomí fundamentálním prvkem přírody nebo je odvozené nebo je nějakým důsledkem? Existují nějaké zákony, které spojují vědomí s hmotou?

David Chalmers doufá, že snad existuje nějaká malá díra v kvantové teorii, která by poskytla prostor pro teorii vědomí. Henry P. Stapp je přesvědčen, že celá polovina kvantové teorie je tou oblastí, kde vědomí sehrává svoji roli. Kvantová dynamika se skládá nejen z mechanického procesu, popsaného Schrödingerovou rovnicí, jimiž se řídí hmotný aspekt přírody, ale také ze zcela odlišného „druhého procesu“, který je příčinou existence zcela odlišného typu. Tento druhý proces zachycuje skutečný vědomý aspekt přírody na rozdíl od potenciálního aspektu. Zachycuje to, co se stává našimi prožitky. V nejopatrnější možné interpretaci zachycuje přesně ty funkční stavy, které pociťujeme jako vnímané prožitky.

Tento druhý proces, na rozdíl od ontologické struktury, na níž je založena klasická mechanika, představuje něco zcela nového a odlišného: dává skutečnou existenci věcem, které předtím měly jen potenciální existenci. Proto je ontologický význam tohoto procesu zcela odlišný od ontologického významu hmoty v klasické i v kvantové mechanice. Je „vykonavatelem“ a vykonává to, to co se odráží v naší mysli: aktivuje naše fyzické a mentální činnosti. Jako „vykonavatel“ tělesné a mentální činnosti je neodlišitelný od toku vědomých myšlenek.

Co je to tedy vědomí? Henry P. Stapp tvrdí, že vědomí je posloupnost uskutečňování funkčních obrazců mozkové činnosti. Tyto funkční obrazce jsou vyjádřeny prostřednictvím schématu vnímání našeho těla a okolního světa a každý uskutečněný obrazec je připraven pro využití k pozdějším akcím.

Proč vůbec takové uskutečňování existuje? Vyžadují to samotné fyzikální zákony. Bez uskutečňování by kvantová teorie ztratila empirický význam a byla by v principu neúplná. Existovaly by pouze potenciální jevy a nebylo by možno ověřit žádné výsledky kvantové teorie. Uskutečňování navíc není jen nějakým vedlejším projevem, ale sehrává důležitou roli pro přežití organismu.

Proč je vědomí tak odlišné od ostatních částí přírody, zejména od objektivního aspektu reality? Objektivní část reality má odlišný druh existence, existuje potenciálně, zatímco vědomí je „vykonavatelem“, procesem uskutečňování.

Proč je vědomí subjektivní? Uskutečňování má řadu komponent, které jsou nedílnou součástí celku. Tento celek obsahuje „okraj“ našeho prožitku, který vytváří naše „Já“ nebo „psyché“. Toto „Já“ pociťujeme jako prožitý subjekt, který uskutečňuje jevy. Prožitý subjekt musí být součástí naší mysli. Pokud by nebyl součástí mysli, pak bychom ve své mysli neměli povědomí o svém „Já“ jako pozadí vůči tomu, na co se mysl soustřeďuje na popředí. Proto naše mysl náleží do našeho „Já“ spíše než naše „Já“ náleží do naší mysli.

Proč je naše mysl tak prchavá, když hmota existuje trvale a hmotnost a energie se ve fyzikálních procesech zachovává? Naše myšlení se realizuje pouze v jednotlivých jevech, zatímco hmota je trvale se vyvíjejícím a tvořivým potenciálem jevů, které se mohou vyskytnout.

Lze vědomí redukovat na hmotu? „Hmota“ je pouhým potenciálem pro nějaký jev. Avšak vědomý prožitek je reprezentován uvnitř hmoty (uvnitř kvantové vlny) jako kolaps vlnové funkce do formy, která ztělesňuje skutečnou funkční strukturu. Toto uskutečnění nelze vyjádřit vně hmoty, která je jeho ztělesněním, ale současně není pouhým potenciálem, který tato hmota představuje.

Může existovat nějaké čistě fyzikální vysvětlení? Fyzikální vysvětlení podle Henryho P. Stappa znamená kvantově mechanické vysvětlení. Pokud uskutečňování funkční struktury považujeme za nedílnou součást fyzikálního vysvětlení, pak takové fyzikální vysvětlení existuje. Avšak toto vysvětlení nelze uskutečnit v rámci klasické mechaniky. Pro klasickou mechaniku neexistují žádné jevy, které by uskutečňovaly potenciální možnosti. Klasická mechanika neobsahuje žádný koncept potenciality, která je pouhou objektivní tendencí pro uskutečnění nějakého jevu.

Má hmotná struktura mozku pro vědomí rozhodující význam nebo představuje jen funkční aspekt, který je pro vznik vědomí kritický? Hmotná struktura mozkové tkáně musí umožňovat kvantové vytváření možných operačních postupů a uskutečnění jednoho z nich. Vědomý proces je reálným procesem uskutečňování a nikoliv simulací tohoto procesu, v němž k uskutečnění fakticky nedojde. Podle Rogera Penrose a dalších k objektivní redukci vlnové funkce (kolapsu vlnové funkce) dochází v cytoskeletových mikrotubulech, jejichž struktura je sice podstatná, ale nikoliv jediná možná.

Proč je vědomí tak těsně spojeno s funkcemi organismu? Podle této teorie toto těsné spojení vychází z faktu, že vědomý prožitek je uskutečněním některého operačního postupu. Biologický důvod pro spojení tohoto uskutečňování s funkcemi organismu nepochybně spočívá v evoluční výhodě v boji o přežití. Živočišné druhy, jejichž mozky uskutečňují funkčně účinné a zesílené akce mohou přežít lépe, než druhy, jejichž obrazce neuronové aktivity nemají tento funkční obsah.

Jak se funkční aspekty stávají aspekty ontologickými? Uskutečňování vybavuje struktury existencí. Vědomé uskutečňování v lidském mozku vybavuje funkční struktury materiální existencí.

Jak lze vědomí doplnit do již uzavřených zákonů fyziky? Henry P. Stapp tvrdí, že pokud zákony kvantové teorie byly úplné, nebylo by nutné nic doplňovat. Vědomí, podle jeho názoru, je onou chybějící částí. Připomeňme však, že John Bell problém měření a kolaps vlnové funkce řeší jiným způsobem. Považuje kvantový systém a měřící přístroj za jediný systém. Kvantové měření lze zobecnit na libovolný fyzikální proces, při němž stav kvantového systému nějak ovlivňuje hodnotu některé klasické veličiny. Jak jinak lze vysvětlit kvantové jevy, které probíhají nebo probíhaly bez účasti vědomí?

Henry P. Stapp tvrdí, že prvek uskutečňování, který přeměňuje potenciální v aktuální, je pro kvantovou teorii nezbytný. Proto je také nutná koherentní role vědomí. Kvantová teorie takovou roli vědomí umožňuje.

 

Osobnost a vlastní já – Henry Stapp

William James koncem 19. a počátkem 20. století uvedl, že naše vědomá zkušenost je diskrétní kompozice. Buď nevnímáme nic nebo vnímáme něco v jistém vnímatelném množství. Tento fakt je v psychologii označován jako „prahový“ zákon vnímání. Buď nemáme žádný prožitek a nevnímáme žádnou změnu, anebo vnímáme jisté měřitelné množství obsahu nebo změny. Naše znalost reality roste doslovně po kapkách vnímání. Na druhé straně kvůli složitosti našeho organismu máme pocit, že naše vnímání reality je spojité.

Vědomí „vlastního já“ představuje určitý proud myšlení. Můžeme si pamatovat, co bylo předtím a vzpomínáme si na věci, které jsme poznali. Jsme schopni bezpečně označit sami sebe a vydělit se ze svého okolí. Toto „já“ je empirickým souhrnem objektivně poznaných věcí. Nejen z psychologických důvodů vlastní „já“ chápeme jako určitou neměnnou metafyzickou entitu, jako „duši“ nebo „čisté ego“ nacházející se mimo čas. Na druhé straně se naše mysl v každém okamžiku mění vnímáním a uvažováním. Stále však jsme schopni jednoznačně prohlásit „toto jsem já, toto je moje mysl“.

Osobnost je posloupností diskrétních psychologických (vědomých) prožitků, probíhajících v určité hmotné struktuře (mozku a těle), která se vyvíjí v souladu s deterministickými zákony kvantové mechaniky. Každý vědomý prožitek je novou entitou, která povstává „z popela“ staré entity. Tato stará entita vždy obsahuje tendence v naší paměti nebo v těle pro vznik entity nové.

Z vlastní zkušenosti jsme přesvědčeni, že vnímání „vlastního já“ je trvalé, spojité a nepřerušované. Henry P. Stapp se proto pokouší vysvětlit „vlastní já“ jako určitý aspekt struktury individuálních diskrétních vědomých prožitků. Tvrdí, že každý vědomý prožitek obsahuje jistý „okraj“, které obklopuje centrální obraz a poskytuje pozadí, do něhož je tento obraz zasazen. Pomalu se měnící „okraj“ umožňuje uvědomit si situaci, v níž se daný jev právě odehrává, tedy určitou historii jevu. Vnímání „vlastního já“ probíhá právě v tomto „okraji“. Nejde jen o iluzi, protože naše fyzické tělo a mozek trvale existují v čase a představuje zásobárnu vzpomínek a prožitků, které můžeme vyvolat, přestože podle tohoto modelu naše vědomí je diskrétní entitou. Naše vědomí a myšlení obsahuje tedy komponenty, které jsou řazeny v našem psychologickém čase. Proto každá mysl a vědomí uvnitř své vlastní struktury obsahuje aspekt, který odpovídá fyzikálnímu toku času.